Adam a Iva | SynočáryÚštěpy vědomí
Životem zasuté vidiny dětství prozařují obrazy jen vzácně – mohou jim dát svrchovanou lehkost pousmání – tak u švýcarského Paula Kleea – ale mohou je vrátit i k tváři Medusy. Obojí tehdy, je-li umělec ponechán sám sobě.
Výstava ukazuje vazbu docela zvláštní, s níž se dosud nikdo z nás nesetkal – vazbu psyché syna a matky. Asi zbytečně bychom se pokoušeli dešifrovat tvary chlapcových kreseb a stejně liché by byly upomínky na paralely v umění rustikálním i v obrazech slavných surrealistů. Tady jde zjevně nikoli o vyjádření tvaru, nýbrž o pohyb vnitřního dění.
Kresby jsou pozdravem, oslovením, výrazem vztahu, projevem lásky a touhou po stejně láskyplné odpovědi. A stejně obrazy povyšují i prohlubují kresbu a odpovídají tím vroucím hlasem, jakým promlouvá pouze matka.
Úštěpy vědomí, slyšeného, dotýkaného, předvídajícího i hluboko zasutého nabývají pevného tvaru. Vzájemným objetím se uspokojují i sílí. Zaklínají čas a spolu se vracejí do lůna bezpečí.
Přivykli jsme obrazům viděného i vysněného. Zde máme obrazy dění, které je základem života.
prof. Dr. Ivo Kořán, DrSc.
Synočáry • příběh obrazů
V prosinci roku 2007 bylo Adamovi pět a půl, když mi jednou večer, po pravidelném vysedávání s tužkou v ruce u stolu v obýváku, kde si čmáral běžné dětské obrázky, podal do ruky kresbu se slovy... to je abstrakce. Výtvor ten mne velice překvapil, zvláště pak slovo abstrakce. Z úst chlapce, jehož jediným zájmem je fotbal a který jen při pouhém mém vyslovení pojmů výstava či obraz obracel oči v sloup, znělo totiž přinejmenším nečekaně.
Jakkoli mne obrázek vytrhl z klidu toho večera, nevěnovala jsem mu nadále větší pozornost. Byla jsem tou dobou již onkologický pacient a mou mysl zaměstnávalo mnoho jiných pocitů. V průběhu roku 2008 však těchto synových výtvarných projevů přibývalo a ty už mne opravdu začaly znepokojovat... už proto, že pokud vím, dětem je takový způsob výtvarného projevu cizí.
Konzultovala jsem celou věc s psychologem a ten potvrdil mou zkušenost, kterou mám již se dvěma, dnes již dospělými, svými dětmi... že totiž děti reflektují svět kolem sebe... kreslí ho takový, jak ho znají a vidí... Abstraktní dětské projevy výtvarné jsou tudíž opravdu velice mimořádné.
Zajímavá na tom byla a stále je ta skutečnost, že Adam nemá vůbec žádné výtvarné ambice, nenávidí výtvarnou výchovu... o kroužcích s podobným zaměřením nemluvě... ani jsem se nepokoušela mu jeho účast v podobných podnicích navrhovat.
Všechny své kompozičně zcela mimořádné výtvory stvořil jaksi mimochodem... třeba po cestě z pokoje do druhého se zastavil u stolu, sedl si tak napůl na židli a napůl stál a nakreslil obrázek, nad kterým zůstal můj rozum stát a řekl... na, mami, vybarvi to, mě to už nebaví...
Tenkrát mne velice lákalo dotáhnout kresby do barevného konce a tak jsem je fixami a „jako“ dítě vybarvovala... a strkala do šuplíku.
Přišel rok 2009 a návrat mé, před dvěma lety uspané, onkologické choroby a s ním náročnější léčba a krutější stavy... A tu jsem si usmyslela, že až budu mít po transplantaci kostní dřeně a seberu dostatek sil, začnu Adamovy kresby převádět na plátna... Bylo mi líto nechat jen tak v zásuvce stolu ležet takové poselství, v němž spatřuji cosi archetypálního... jakousi zprávu z minulosti, která k nám přichází prostřednictvím kreseb malého dítěte... mám pocit jako by dítě zde bylo pouhým prostředníkem pro sdělení jakési dávné dospělé zkušenosti.
Velmi špatně se uchopuje slovy pocit, který se mne zmocňuje, když se na obrázky dívám... zároveň bych nerada, aby můj výklad působil nesvéprávně až šíleně. Různými mými přáteli byly také vysloveny teorie, že se jedná o automatickou kresbu... nevím... Nechci nikterak šokovat svým výkladem obsahu výše popisovaných kreseb... chci jen vyslovit svou touhu po uskutečnění své vize.
Když jsem na jaře roku 2010 měla hotový první obraz olejem na plátně, byl u mne návštěvou pan doktor, historik umění, Ivo Kořán a dlužno říci, že nebýt jeho, asi bych takovou odvahu chtít vystavovat naše společné dílo neměla. Celým mým úmyslem a počínáním byl nadšen a měl mou ideu za zcela unikátní... nechť rozhodně všechno namaluji a vystavím...
Od té doby mám zas sebou další zkušenosti na cestě vyrovnání se se svou diagnózou, přesto maluji stále. Tvorba je mi takovým potěšením a takovou léčivou terapií, že slovy to vypovědět nemohu. Cítím nad vší pochybnost, že ten chlapec přivedl své obrázky na svět právě pro mne... abych se jejich prostřednictvím mohla uzdravovat. Věřím, že obrazy mají a budou mít právě tuto sílu... sílu dětského sdělení mamince podvědomě darovaného... a mojí touhy po životě v tvorbě tak životadárné... Bez Adama by tyto obrazy nikdy nevznikly a já jako restaurátorka a příležitostná malířka dále bych si tu a tam malovala jak doposud, jen, co z prožitků mých vytryskne zcela nepravidelně...